Když je krásně
Jsem holka aktivní, milující pohyb, zvláště courání přírodou a mí páníčci také,
což je moc príma.
Když je méně času, chodíme do parku, kde si můžu pohrát s kamarády,
zaplavat v potůčku s
kačenami (Už druhý rok se
mi vesele chlubí svými
káčátky a učí je, že jsem tvor
bezpečný. Jen lidi nechápou
naši vzájemnou pohodu
a pokaždé se diví),
procvičím své lidičky v hodu dalekém nějakým aportem( Robinovi to jde líp)
nebo si protrénuju svoje
oblíbené lezení na strom.
Trochu mi to zkomplikovali
jarním ořezáním spodních
větví, ale beru to jako novou
výzvu. Stromů je tu dost,
tak je střídám, ať si nezávidí.
Častěji chodíme na procházky delší, kde se víc vyřádím.
To jdeme do lesoparku
Hloučela - tam je možností!
Z jedné strany cesty pole,
lákající k běhání a skákání
v obilí, z druhé strany křoví,
voňavé houštinky a hlavně
říčka Hloučela s tůňkami,
splavy a brody.
Plavání je fakt moje
velikánské potěšení
Procvičím si při něm svaly,
vyperu si kožíšek od prachu,
který jsem cestou pečlivě
nasbírala a osvěžím se,
abych byla čiperná na všechny své lumpárničky a objevy.
No třeba takovýhle
buldozer...
Panička říkala, že jsou
u sebe buldozery dva,
ale ať jsem se
rozhlížela sebevíc,
viděla jsem jen ten jeden.
Nebo takovouhle hromadu
hlíny, po které se úžasně
běhá nahoru a dolů.
A tam se nudila zapomenutá
duše z pneumatiky,
tak jsem ji vzala s sebou.
To byla teprve psina!
S paničkou jsme se o ni
přetahovaly, běhala jsem
s ní tam a zpátky,
taky jsem s ní statečně
bojovala a třepala...
Samozřejmě jsem vyhrála,
ona mě jen trošinku umazala.
Chtěla jsem se pochlubit své mámě Fině, kterou jsem potom potkala, aby věděla,
jak jsem statečná, ale koukala na mě, jako by mě nepoznávala. Vlastní máma...
Zato její páneček měl velkou radost, že nás potkal, protože se moc smál.